Bojová umění - znáte aikido, taekwondo či kung-fu?

Bojová umění mají hluboké historické kořeny a zaujmou svojí obřadností. I za zdánlivě snadnými a automatickými pohyby bojovníků ale stojí tvrdý trénink a velká dávka sebeovládání. Čím se bojová umění vyznačují a jaká bojová umění známe? To si můžete přečíst v tomto článku.

Bojové umění vs. bojový sport

Bojová umění a bojové sporty se často zaměňují, mezi těmito disciplínami je ale celá řada rozdílů. Základní rozdíl je právě v historii bojových umění. Bojová umění totiž většinou sloužila k tomu, aby učence připravila na opravdový boj a reálné situace, také proto jsou součástí řady bojových umění nejrůznější zbraně a nebezpečné předměty. Ambicí bojovníků tak nikdy nebylo porovnávat se v rámci sportovního klání, ale spíše přežít v reálném boji.

I když v současnosti už při výuce bojových umění nejde o přežití, tréninkové metody bojových umění se od těch sportovních liší dodnes. Mnoho chvatů v bojových uměních by mohlo při správném použití mít až smrtící účinky. Trénink bojových umění je tak často spíše kontraproduktivní.

Bojovník totiž své chvaty spíše naznačuje a učí se jejich techniku, použít je při tréninku ale nikdy nemůže. Tréninkové metody jsou tak při bojových uměních zdánlivě proti přirozenosti jedince a na bojové situace ho připravují spíše teoreticky. U bojových umění jde tak o dokonalé ovládnutí těla a mysli. Bojová umění mají totiž na rozdíl od bojových sportů také duchovní vliv na studenty. Jsou často doprovázeny celou řadou nejrůznějších rituálů a odkazů k historii a tradicím umění.

Druhy bojových umění

Karate

Zřejmě nejznámější bojové umění je karate, které je sice dnes rozšířené a oblíbené po celém světě, spojováno je ale i nadále především s oblastí Asie. Právě odtud karate pochází a do velké míry souvisí s buddhismem. V minulosti totiž náležela jednotlivým kastám různá privilegia a povinnosti, mezi které patřilo i učení se bojovým technikám. Už zde tak pozorujeme zárodky karate, které bylo velmi propojeno i se cvičením ducha a s nejrůznějšími meditacemi.

Karate se současně rozvíjelo v mnoha zemích, dodnes proto rozlišujeme nejrůznější styly karate, které vychází z odlišných tradic. Mezi nejznámější styly patří například Šótókan, Šitó-rjú, Gódžú-rjú nebo Wadó-rjú.

S karate jsou dnes také neodmyslitelně spjaty různobarevné pásky, které mají karatisté kolem pasu. Zajímavé ale je, že pásky, které se v karate objevují kolem 14. století, původně měly zcela jiný význam než dnes. Vyráběli se totiž z různých látek a vždy něco symbolizovaly. Bojovník tak mohl mít pásek ze starého oblečení rodičů jako symbol úcty, nebo z šatů svého mistra, což symbolizovalo převzetí jeho učení. Dnes mají pásky v karate spíše praktický význam. Podle jejich barvy totiž poznáme úroveň bojovníka. Zatímco bílá nebo žlutá tak označují začátečníky, nejzkušenější karatisté nosí pásky hnědé a černé.

Taekwondo

Toto korejské bojové umění je poměrně mladé, poprvé totiž bylo představeno až v roce 1955. Základy taekwonda byly ale položeny mnohem dříve. Soubor kopů a úderů rukou totiž dříve sloužil pro vojenské účely. Také taekwondo vychází z přísných pravidel a kromě fyzické připravenosti vyžaduje také disciplínu ducha. Každý, kdo chce toto bojové umění ovládnout, tak musí dodržovat pět zásad, mezi které patří zdvořilost, čestnost, vytrvalost, sebeovládání a nezkrotný duch.

Také v taekwondu rozlišujeme několik stupňů, kterých lze dosáhnout. Odlišujeme tak deset žákovských stupňů (kup) a deset stupňů mistrovských (dan). Úroveň bojovníka pak stejně jako u karate poznáme podle jeho pásu.

Kung-fu

Když se řekne kung- fu, zřejmě se vám vybaví nezastavitelní bojovníci z celovečerních filmů, kteří ničí svoje protivníky, i když jsou v ohromné přesile. Původní význam slova kung-fu je ale mnohem obecnější. Kung-fu totiž v překladu znamená „dosažení cíle díky velkému úsilí“, představuje tak cestu, kterou musí nejen každý bojovník projít, pokud se chce něco naučit.

Samotné bojové umění poté zřejmě vychází ze starověkých indických bojových umění. Legenda o vzniku kung-fu vypráví o indickém princi, který se vydal do Číny a stal se zde budhistickým mnichem. Když ale uviděl ubohý stav zdejších mnichů, rozhodl se, že je naučí něco ze svého umění. Mniši se tak postupně učili bojovým technikám, dále je rozvíjeli a umění kung-fu se postupně rozšířilo do celé Číny.

Aikido

I když je toto japonské bojové umění určené k účinné sebeobraně, je založeno především na myšlence neagresivity. Místo rychlých kopů a úderů je tak aikido založeno spíše na úderech a tlacích na nervová centra, páčení kloubů a také na pohybech a pádech. Bojovník tak díky vytříbené technice dokáže protivníka zcela znehybnit, i když při tom vypadá klidně a vyrovnaně.

Bojové umění aikido je často spojováno i s tradičními zbraněmi. Bojovníci se tak učí zacházet s nožem, dřevěným mečem i tyčí. Také v tomto případě, podobně jako u všech bojových umění, ale pozorujeme řadu stylů a technik, které se ve světě vyučují.

Kendó

Dznáalší zajímavé bojové umění se zbraněmi je kendó. Toto japonské umění boje s mečem má také bohatou historii, v jeho současné podobě ho ale známe až od 19. století. Tréninky tohoto bojového umění mohou mít dvě podoby. Cvičení šinaj kendó, kdy bojovníci vybaveni cvičným mečem aktivně cvičí sebeobranu a cvičení akendó kata, během kterého dochází k nácviku daných sestav a pohybů.

Bojové umění kendó je díky použití meče poměrně nebezpečné, vyžaduje proto důkladné ochranné pomůcky. Bojovníci jsou tak vybaveni ochrannou výstrojí, které se říká bóga. Ta je tvořena přilbou, rukavicemi, chrániči trupu a boků, oblečeni jsou nejčastěji v kabátku a širokých kalhotách. Samotný meč je pak z kovu, v tréninku se ale často využívá cvičný bambusový meč šinai nebo dřevěný meč bokken.