Dneska mám takovej podivnej den. Vlastně už ho mám od včera. Procházela jsem se se psékem lesem, pokukovala po houbách...když v tom hned vedle mě spadla obří větev z vysokýho jehličnanu. Kdyby mi spadla na kebuli, asi je po mě. No prostě nenastal můj čas, že jo. A tak protože jsem lesní mrcasení přežila, musela jsem dneska udělat jednu velkou změnu a taky napsat sem...

Tak máme po dovče. Na můj vkus byla krátká, trvala jenom tejden. Ale byla aspoň ňáká, což voceňuju. Ke konci jsem se už dokonce těšila na to, až zas začnu makat. Normálně se mi začlo stejskat. Ale jinak to bylo perfektní! Mnoho pivních zážitků, s kterýma se chci podělit...

Jako jo, je léto a my lidi zase budem žbrblat na to, že je moc horko a teploty by byly snesitelnější o pár stupňů níž. Jenže tohle je na Česko tak trochu moc, nebo tedy aspoň na můj organismus. Procházky se psékem jsou dost vo život, hlavně když si vyberem takovou tu fitness cestu lesejkem. Ale co, aspoň si vyhřejem kosti, že jo!?

Dneska si zas nebudu brát moc servírky a taky možná budu trochu sama proti sobě, ale musim se prostě vyjádřit k vodpornýmu chování některejch ženskejch. Tímto nechci házet všechny do jednoho pytle... jsou i vohrožený druhy, který jsou fakt hodný. Je jich ale málo.

Tak naši kucí už zahájili mistrovství v hokeji a fandíme vo sto šest. Už skoro pět dní a můžeme se z toho někdy potento... Je to vo nervy, vo tom žádná. První dva zápasy jsem byla znechucena, ale víc mě sejří ten jejich bezemoční trenér Filda. Fildovi by neškodilo, kdyby se víc projevoval. Ale každej sme ňákej, že jo...

Včera jsem vám naložila pár negativistickejch kydů, a tak je na čase zas přiložit polínko nějaký tý pozitivity, nikoliv kovidový, ale životní obecně...Čas dovolenejch se kvapem blíží, tudíž se můžem všichni těšit na volnej pohodovej čas. Já ho potřebuju jak sůl. Svou práci miluju, ale občas se cejtim na zbláznění v tomhle baráku plnym řvoucích děcek...Potřebuju přírodu a klid.

Poslední tejdny mám takovej divnej pocit. Nedá se to úplně popsat, ale je divnej. Možná na mě doléhá syndrom zakuklení, bo co. Pořád totiž žiju na 50 metrech čtverečních a maximálně dvou až třech kilometrech od baráku. Občas mi to přijde, že můj život je jako porouchaná filmová páska, která jede stále dokola... Potřebuju ten kolotoč zastavit a vystoupit z něj, jinak mě jebne, jakože fakt.

Vyrážky, pupínky, fleky...prostě se objeví, když to nejmíň čekáš. Jednou mi takhle naskákaly hnusný červený fleky po obarvení vlasů henou a taky se mi začalo blbě dejchat. Vod tý doby vim, že mě hena může zabít a držim se od ní dál... Jenže dneska se mi vobjevil flek na krku a ruce prostě z ničeho nic. Asi mě někdo uhranul bo co.

Při příležitosti prvního máje jsem se rozhodla, že vás opět obšťastnim svýma filozofickýma pindama (jak říkával kdysi můj otec). Dneska to bude jen takový malý zamyšlení nad mym bytim a nebytim. Je to s tvrdym y, takže buďte v klidu, nikdo mě nijak nikdy netejral. Bych se ani nenechala, slíznul by to zpátky! Sice se na mě dá dříví štípat, ale všechno má svý hranice, že jo.