Síla slova – jak říci, co opravdu chcete?

Slovo jako smlouva

V současné době se spoléháme na zákony, právníky, podpisy, důkazy. V minulosti bylo k dohodě potřeba často „jen“ slovo, jež stvrdil pevný stisk ruky. Ostatně ani spojení „čestné slovo“ nebo „dej mi své slovo“ nevzniklo náhodou. Slova, která jste vyřknuli (a do určité míry to platí dodnes) totiž dávala okolí jasnou zprávu, o tom, kým jste. Pokud jste své sliby a dohody neplnili, pak jste se zlou potázali. Lidé neměli nazbyt a podvody se tvrdě trestaly. Třeba tím, že jste příště nezískali to, co jste potřebovali. Navíc se v minulosti tolik nemluvilo. To bylo dáno tím, že vzdělání, četba a slovní zásoba byly výsadou spíše bohatší vrstvy. V chudších rodinách se vyprávěly příběhy (obvykle ženy), ale na velké filozofování se nehrálo. Slovo, zjednodušeně řečeno, sloužilo k doladění spolupráce.

Slovo: Nástroj mysli

S rozmachem vzdělanosti došlo i k rozmachu používání slov. Slovo je produktem naší mysli. Je nástrojem, který umožňuje vzájemné sdílení našich potřeb, představ, myšlenek, snů, ale také tajemství a strachů. Slovo se zdá jako dokonalost sama. Problém však je, že se slovo není jediný komunikační prostředek, který v interakci s druhými používáme. Svou roli hraje nejen zvolené slovo, ale také tón hlasu, jeho zabarvení, hlasitost a samozřejmě neverbální komunikace (řeč těla). Navíc má slovo značné limity. Abychom se v informační dálnici neztratili a byli schopni jakž takž dát realitu „do slov“, často využijeme nástrojů, jež výslednou komunikaci a sdělení velmi zasáhnou:

• Zobecňování, kdy podobné spojíme do stejného. Vyznačuje se slovy jako: všichni, nikdo, nikdy, všechno…
• Vyjadřování s odstupem – používáme prázdná slova, jež vyplňují naši nejistotu, neznalost anebo neochotu otevřít se posluchači: jako, tedy, vlastně, ehm…

Slovo, nositel emoce

Se slovem také předáváme určitou emoci, která může posluchače zasáhnout více než zamýšlené sdělení ve slovech. Navíc naše slovo v posluchači zapne jeho vlastní mechanismy fungování. Například k některým slovům má negativní vztah (negativní vzpomínky), a tak i vaše sdělení nemusí být přijato. I když vy sami jste žádnou „chybu“ neudělali. Každé slovo má také svůj význam. I ta nejjednodušší slova, například „strom“ vyvolají nějaký obraz. Jenže… Pokud nespecifikujeme, o jaký strom se jedná, můžeme si každý představovat (a pravděpodobně představujeme) jiný druh stromu. Pokud se bavíme v imaginárních pojmech, a to ještě citově zabarvených (láska, radost, smutek, naštvanost…), může docházet k naprostému neporozumění. Máme totiž rozdílné zkušenosti. Komunikace se komplikuje i v okamžiku, kdy naše řeč těla není v souladu s vyslovovaným. Naše podvědomí (cca 90 % našeho fungování) totiž reaguje spíše na „autenticitu“ než na „roli“, kterou jsme si vysnili a snažíme se předstírat slovy.

Jak mluvit: Pravidla komunikace

1. Méně je více platí i v komunikaci. Zaměřte se na to, co chcete říct.
2. Uvědomte si, že nikdy se nevyhnete určitému zjednodušení. Slova mohou „pouze“ nastínit šíři vašeho vnitřního světa, ne ji dokonale popsat.
3. U mluvení dýchejte (pomůže i s nervozitou) a držte rytmus (nikoli monotónnost uspávače hadů).
4. Vy jste tou esencí, která udrží pozornost posluchače. Slovo je prostředek, vy a vaše emoce jste tím, kdo mu dává náboj. Bez vás je slovo jen zvuk, který za chvíli lidé přestanou vnímat.
5. Volte slova, jež vystihnout podstatu. „Okecávání“ nudí.
6. Zobecňující výrazy lze nahradit slovy: většina (místo každý), obvykle (místo vždycky)…
7. Některá sdělení nejsou slova schopna pojmout (vyjádření soustrasti, účasti, lásky…), dovolte si komunikovat i jinými způsoby než slovem. Třeba dotykem, pohledem…
8. Mějte v souladu řeč těla a slova.
9. Dbejte na správné mezery mezi slovy a tón hlasu na koncích vět.
10. Slova fungují nejlépe, pokud s posluchačem udržujete oční kontakt, avšak nejedná se o oční bitvu, tedy zírání z oka do oka!
11. Při mluvení pomáhá, když se jemně usmíváte.
12. Artikulujte. Slova nejsou bahnem, které po druhém házíte.
13. Vyvarujte se slovům s nábojem v podobě: strašně, hrozně, děsně (dříve jsme měli hrozný hlad a strašně jsme se báli, ale strašně tě miluji a děsně mi chybíš je spíše strašidelné). Místo těchto slov využijte svou autenticitu a sílu osobnosti.

K zamyšlení na závěr: Slovo na papíře

Slovo je skvělým nástrojem zejména v mluvené podobě. V psané podobě může slovo velmi ztratit. Důvodem je, že přichází o svůj přímý autentický náboj sdělujícího. Snad právě proto se řada velkých filozofií nepředávala písemnou formou. Žák jednoduše následoval – naslouchal a sledoval svého učitele. Možná i my bychom měli naslouchat nejen (často líbivým) slovům, ale i tomu, co nám jedinec skutečně sděluje jinými formami.

Nezapomeňte, že slovo vyřčené ve vzteku nebo jiné silné emoci může druhého zranit či zasáhnout. Někdy je třeba vyčkat, než svá slova pustíte do světa. Jejich otisk v druhých zůstává dlouhou dobu, někdy napořád.

Autor: Markéta Palatin