Už jsem pod čepcem...

Můžu říct, že dělat si svatbu svépomocí, byl záhul jako prase. Už nikdy víc. Manžel taky řikal, že už nechce nic podobnýho nikdy zažít a že nás radši zastřelí :-))pokud bude před rozvodem. Střílet umí, měl zbroják, takže tak :)), jestli to byl černej humor nebo ne, to nevim, každopádně s timhle člověkem budu na do smrti, to vim! :-D Snad se necejtíte pohoršený mejma úvodníma slovama, ale to jsem prostě já a můj život...

Přežili jsme ale pak padali na hubu...

Shrnuto podtrženo, svatba se vyvedla jako žádná jiná! Bylo to boží, nádherný, nezapomenutelný, romantický, vtipný a místy i trochu děsivý, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Dopitná se taky povedla, kocovinu jsem měla snad až do pondělí... no fuj. I přesto, že to bylo milionový, skrýval se v tom vobrovskej kus dřiny ... a nejen naší, ale všech, kteří nám pomáhali. Padali jsme na hubu po třídenním úklidu po osmdesáti lidech, ale dali jsme to. 

A tak se ve mě dneska mísí krásný pocity spolu s obří únavou a úlevou. I po deseti dnech si připadám, jako by mě přejel tank. Ještě, že se člověk vdává/žení jen jednou... ufff. Aspoň v mym případě to tak bude. Už nechci nikoho jinýho. Ale dyť víte, že jsem taková ta tradiční konzerva, s myšlením tak trochu předpotopnim, takže tak.

Já se zas ozvu, až naberu sil. Páčko!